úvod blog Naštvání, vztek, zlost - to znám, to mnou taky frčí.

Naštvání, vztek, zlost - to znám, to mnou taky frčí.

Příběh jedné z vás, z nás? Včera jsem si psala s jednou ženou, klientkou, která chodí ke mě cvičit, ale? Cituji její slova: Zažívám hodně únavy a rozčilení,kupodivu ne strachu..To nás bude asi víc.. Uvažuju o koupi balíčku cvičení, ale zatím jsem nedala dohromady ani 50% času co dříve na tyhle svoje relax aktivity, což mě štve nejvíc. Zlepšení stavu mysli je momentálně priorita. 

Zažívám hodně únavy a rozčilení, kupodivu ne strachu..... Naštvání, to znám. To mnou taky frčí. Zrovna dnes to bylo taky. Naštval mě manžel. Přijdu za manželem do garáže, cítím nádhernou vůni čerstvě pořezaného dřeva (miluju tu vůni), nasávám ji a jsem celá blažená. Jé, tady to tak nádherně voní po čerstvě pořezaném dříví, to už tady byl Libor a přivezl dřevo? ... Ne, rozřezal jsem tu velkou roli a vyvezl ji do sběrného dvora. COŽE? To byla sprcha, jako když mě opláchneš ledovou sprchou. Takovou hezkou roli, rozřezal ji, vyhodil ji, zbavil se jí. V tu chvíli mě zaplavil vztek, lítost anevímcovšechnoještě.

První blik v hlavě, no co s tím, už to vyvezl, jeho věc, smiř se s tím, už s tím nic nenaděláš. V tomhle stavu se otáčím a odcházím z místa činu. Jdu po chodníčku k domu přes zahradu, zaplavená tím vztekem v těle, v hlavě rozum hlásí smiř se s tím. Je ve mě konflikt, tělo je zamořené a rozum by to rád uchlácholil a smířil se s tím, ale tělo je stále zamořené. Jak si pomůžu?

Co se ve mě děje? Dám průchod všem vjemům, všem slovům, všem pocitům, všemu co se ve mě dělo dám do slov. Jdu po tom chodníčku a říkám: to je taková škoda, proč to vyvezl, je hroznej, vůbec nepřemýšlí, nezamýšlí se nad tím co dělá, co by mohl udělat, vůbec si neváží věcí, nepřemýšlí jak je mohl ještě zužitkovat, přeměnit, využít. Je to tak povrchní, vezmu, kouknu, nehodí, vyhodím. To je tak povrchní! Neváží si darů, plýtvá, tvoří odpad, místo toho aby se zamyslel jak to zpracovat tak aby to posloužilo až do rozložení a nezbylo z toho nic.... Hrůza, barbar...

Těch slov by tam bylo asi ještě mnohem víc. V těle i v hlavě to stále jede.... Ale zeptám se sama sebe: A co mi na tom nejvíc vadí? No, vadí mi, že mi to vadí. Vadí mi, že mi to vadí. Mě vadí, že mi to vadí. Vadí mi, že mi to vadí. Opakuju tuhle větu dokola a začínám se smát, sama sobě se směju, přehrávám samu sebe. Vadí mi, že mi to vadí. Bavím se sama nad sebou. Vadí mi, že mi to vadí. Protože kdyby mi to nevadilo, tak jsem v pohodě, takže jediné co mi na tom vadí, je to že mi to vadí. Tímhle poznáním jsem sebe samu tak pobavila, rozesmála, že se řehtám na celé kolo a než dojdu do bytu tak jsem rozesmátá, zaplavená smíchem, tělo je blažené, rozlily se celým tělem hormony legrace, smíchu, hravosti a je mi dobře. S úsměvem, vlastně se směju nahlas když si vzpomenu na tu situaci. Tomu se říká přepis za pochodu.  

Vadí mi, že mi to vadí, protože kdyby mi to nevadilo, tak bych byla v pohodě. - tohle mozek nemůže zpochybnit ani rozporovat. No není to pravda?

Poučení:

  1. Otočit se odejít z místa činu.
  2. Dát průchod všemu co bych k tomu chtěla říct (vynadat, poučit, moralizovat...)
  3. Následně si položit otázku? A co mi na tom nejvíc vadí?
  4. Upřímně si odpovědět. (nejlépe najít větu, kterou mysl nemůže rozporovat), ale víte co, vlastně jakoukoli logickou větu.

Univerzální věta: Vadí mi, že mi to vadí, protože kdyby mi to nevadilo, tak bych byla v pohodě.