úvod blog Seknutý záda – moje léčba

Seknutý záda – moje léčba

Toto jsem napsala hlavně pro sebe, abych NEZAPOMNĚLA. Tak to přišlo i na mě. „Chytly“ mě záda. Žádné náznaky, žádné varování dopředu. Cítím se skvěle, je středa mám volný den, který chci věnovat vaření a restům. S nadšením mě vlastním se vrhám do úklidu a hned při prvním sehnutí to přijde. Luplo to a bylo to. Jsem v šoku, cože? Proč, co se děje? Ok, výstraha, zamyslím se, ošetřím se, budu na sebe opatrná, nebudu to tedy dnes přehánět a ono to pustí.

imageTak jo, manželovi jsem slíbila, že dojdu na nákup, potřebuju na poštu vyzvednout si balíček a při tom sfouknu nákup. No není to ideální, cítím, že do auta nevlezu, volím kolo, se sebezapřením vlezu na kolo a jedu. Zlehka cítím naštvání, že i když mi není ok, že jdu na nákup, že upřednostňuju slib místo svého stavu. Rychle to pustím a jedu.

Vzpřímená chůze jde, sezení není dobré. Tak si říkám to bude fajn, hlavně když můžu stát a pohybovat se. Po nákupu uvařím oběd, upeču chleba a jdu si udělat bioenergetický cvik, který mi často pomůže. Rozpouští a odplaví stresové zapouzdření, povídám si se svým tělem, co potřebuje, co by tak chtělo. Ještě mě napadlo, jak radí Renata Sahani, suché teplo, panáka nebo sklenku vína, namasírovat postižené místo pevným míčkem a lehnout do postele. Část s alkoholem a suchým teplem hned vyzkouším.

Najdu pozici i v sedě u psacího stolu, obalím se teplou šálou a pustím se do vyřizování restů, k tomu během odpoledne si dám postupně 3 panáčky. Je to bezva. Pracuje se mi krááááásně. Cítím se líp, sedí se mi líp, bezva. Práce mě baví. Jen když se chci zvednou ze židle, tak zjišťuju, že to je pořád stejné.

Večer záda nahřívám u krbu a masíruju ježatým míčkem. Překvapuje mě, že ležení je mi také příjemné. Masírování zrovna tak. Opět se zdá, že je zažehnáno, ale zvedání ze země mě uvede do reality, že nikoli. Je to pořád stejné. Jdu spát.

Pokud ležím nehnutě, tak super, žádná pozice mi nedělá problém. Mohu ležet na zádech, na bříše, na boku. Vše v pohodě, jen se do té pozice dostat. Tak to je utrpení. Takže každé otočení mě vzbudí. Tudíž se raději moc neotáčím. Ale vyhodnotila bych, že noc byla v pohodě.

Ráno nemůžu vstát z postele, pohyb, přesun šílený. Zkouším fintu. Hodně zhluboka se nadechnout, nafouknout místo bolesti vzduchem zadržet dech a v této zádrži vykonat pohyb, změnit polohu. Musí to být rychlé ale ne zbrklé. Díky tomu to ujde. Vypadá to, jako když se chcete na co nejdelší dobu potopit. Nadechnout, zadržet dech, ponořit – v tom čase udělat pohyb, potom vydechnout. Pokud to nestihnu na jeden nádech, udělám to na 2x. Manžel má ze mě srandu. Říká mi s láskou potápěčko.

Chůze vůbec není fajn. Sezení už vůbec ne. Mám dnes cvičení, napadne mě, cvičení zruším. V tom mozek zahájí diskuzi, ale vždyť to není úplně k nevydržení, co než to zrušíš, zkusit zda vlezeš do auta? Vždyť máš jen 2 hodiny, tak to nějak dáš? Včas mě napadne otázka: PROČ CHCI JET DO HK CVIČIT? Aby lidi nepřišli o lekci, abych neměnila daný plán (slib). Poruším slib – své slovo. Hmmmm: A CO BY BYLO PRO MĚ NEJLEPŠÍ? Lehnout si. Ok.

Okamžitě napíšu sms klientům, že dnes se cvičení ruší. Manželovi sděluji, že dnes ležím. Včera jsem zkusila terapii pohybem, tak dnes terapie klidem. A kde budu ležet? V ložnici? Ale já se necítím nemocná. Nechce se mi spát a být v klidu a o samotě. V obýváku to je nevyhovující, příliš měkký gauč. Nakonec zvolím ložnici, ale nebudu v pyžamu. No a v čem tedy? Zvolím pohodlné světlé domácí oblečení, abych se cítila svobodně, ale zdravá. A to je bezva. K posteli si vezmu knížky, tužku s blokem, kdybych si ze sebe chtěla něco napsat, počítač. 

image

Zahujuju odpočívání. Dopoledne věnuju, povídáním se se svým tělem, mentálním čištěním. Jsem spokojená, protože ležení je fajn. Nic mě nebolí, jen ty přesuny, změna polohy – šílený. To si moc rozmýšlím, jestli to je opravdu akutní.

Odpoledne si pustím počítač, mám zde otevřených několik záložek s videi a články, které „by bylo dobré“ si přečíst a shlédnout. Tak začnu, jenže za chvíli cítím, že to je vše o práci, ač mě to fakt zajímá, tak to je jen jiná forma polohy pro práci. Aha a co bych teda „CHTĚLA DĚLAT JÁ“. Já bych chtěla se podívat na nějaké romantické filmy, ale první mě napadl pořad DušeK s Vladimírem Kafkou. Všeho jsem nechala a Duška si pustila.

Je to beeeezva. Ano to je ono. Najednou cítím, že odpočívám. Že nedodělávám resty. Že dělám něco pro zábavu. Jen tak pro nic za nic. Chápete to „JEN TAK“.

Po půlhodině přijde manžel, poptává se jak se mám a zda nechci něco jíst. Dala bych si nějaké ovoce a mám chuť na kávičku. MÁM NÁPAD. Co si dát společnou kávičku tady v posteli a budeme sledovat Duška, zalenošíme? Manželovi se nápad zalíbil, říkal bezva, mám půl hodiny, potom mi dávají fotbal. Trochu mě ta zpráva zchladila, ale jen na pár vteřin. Hned jsem si uvědomila, že dnešní den je pro mě a jestli já se chci dívat na Duška, tak je to moje radost a nenechám si ji kazit nějakou dotěrnou myšlenkou, že by bylo lepší, že bych měla větší radost, kdyby se semnou díval manžel. Myšlenka odletí rychlostí světla a je mi opět skvěle.

U sledování Duška mi proběhne hlavou vzpomínka.  Vzpomněla jsem si, že asi 2x nebo 3x mi takhle po ránu při vstávání z postele blesklo hlavou: Jé to by bylo bezvadný zůstat celý den v posteli a nic nedělat, jen tak lenošit. Myšlenka v tom čase vždy odletěla jak pták a já na ni zapomněla. No a je to tady. Proto ta záda. Potřebovala jsem dostat důvod si lehnout. Tak to bylo zjištění. Neposlouchala jsem se. Tělo se mnou mluvilo, ale já si nevšímala jeho upozorňování. No tak mě to dalo najevo jasněji, důrazněji. Abych to pochopila, co chce.

A co myslíte. Od té chvíle se můj stav rapidně zlepšil. Do večera mi bylo tak jako den před tím, což znamená 50 % zlepšení. VÝBORNĚ, SUPER, SKVĚLÝ, BÁJEČNÝ.

Jo a manžela Dušek nadchl tak, že na fotbal nedošlo a sledoval se mnou celý přes 3 hodiny dlouhý pořad. Nebo že by to nebylo Duškem?

Vyspala jsem se mnohem lépe, otáčení mi stále dělalo ještě problémy, stále ještě potápěčka, ale jinak mi bylo báječně. Ráno jsem vyhodnotila, že ještě dnešek a možná i zítřek budu ještě ležet a budu si užívat. Nic nedělat. A tak se stalo.

Dopoledne jsem si četla, potom si pustila krásný romantický film, odpoledne zase četla a potom opět přišel nápad: Co si udělat zase hezké společné odpoledne v posteli. A k tomu si otevřeme bublinky a jahody a pustíme si nějaký super odpočinkový film. Manžel se nenechal dlouho přemlouvat a vše rychle zařídil. Moooooc hezké odpoledne i večer. Vypili jsme 2 lahvičky bublinek a shlédli 2 filmy a náramně se vyspali. Můj stav se opět o hodně zlepšil.

image

Záda ještě nejsou OK, ale jsou už hodně dobrý, přesto jsem se rozhodla, že ještě dnes budu ležet. Odpoledne jsem to už nevydržela a upekla jsem placku, měla jsem na ní velkou chuť. A od neděle už neležím.

Jaké pro mě poznání? Mám 2 zprávy pro sebe:

1.       Poslouchat tělo nestačí, ale také oč žádá pro něj dělat.

2.       Dělat pro sebe každý den něco čím bude den výjímečný, krásný, radostný. Protože nikdo jiný to za mě          neudělá.

A jak jste na tom vy? Posloucháte se? Děláte to, co vám tělo říká? Děláte to, co chcete? Nebo na sebe nemáte čas?

Ps. Toto jsem napsala hlavně pro sebe, abych NEZAPOMNĚLA.

S láskou k sobě.

Jolana