28.9.2017 mi přišla zpráva, uvědomění. Byla to jak rána z čistého nebe. Jsme na dovolené a jdeme na Sněžku, jako už letos po několikáté. Ten vrchol mě přitahuje. Manžel je rychlejší, já jdu pomaleji za ním. Kochám se okolím, užívám si cestu, rozjímám a najednou zpráva. Nevím, jestli to také znáte, ale to není nápad nebo nějaká úvaha, to je prostě jasná zpráva. Nekompromisní hlas, můj vnitřní hlas mi pokládal otázky, na které okamžitě přicházely odpovědi.
Celý tento vnitřní dialog mohl trvat pár minut. Možná ani tak dlouho to netrvalo. Tohle nebyl rozum, žádné rozumové špekulování, vymýšlení, takhle rychle bych to nevymyslela. Spíš to vypadalo tak, že intuice mluví a mozek se diví. Protože potom jsem se divila ještě hodně dlouho a nemohla to hlavou pobrat. Ale vzkaz byl jasný. Skonči. Ukecala jsem to alespoň, na dávám si pauzu. Aby měl mozek klid a pomohl mi se zorientovat. Říkám tomu: končím s vedením kurzů, které jsou mimo mé doma – „nevímnajakdlouho“
Jak takový rozhor probíhal? Proč vlastně já podnikám? Proč tolik pracuju? Proč chci být tak chytrá, slavná, známá? Abych byla ceněná, abych byla hodnotná, abych ukázala, že umím, že na to mám, že jsem dobrá, lepší a lepší, schopnější, chytřejší.
Co se tu mám naučit? Tohle všechno už umím, umím hodně pracovat, umím se překonat, umím se postarat, umím zařídit. Prostě jedu pořád ve stejné roli jako moje maminka. A nepřišla jsem náhodou k mé mamince, abych pochopila a naučila se to dělat jinak? Ano umím, toto umím, ale proto tu přeci nejsem. Ale co neumím? Neumím jen tak být, být tu pro svého muže, nechat se živit mužem, dovolit mému muži aby mě živil, přijímat dary od muže, říkat si co chci, co potřebuji a cítit se u toho příjemně, tak nějak samozřejmě bez výčitek, bez pocitů nepatřičnosti, bez pocitů viny, že bych si to měla také zasloužit, odpracovat, vyrovnat se svému muži.
Já bych měla přestat pracovat, nebo minimálně hodně ubrat. Věnovat svou sílu svému muži, přijetí svého muže, dělat mu zázemí, a že se mi to nebude líbit? Že se nebudu cítit dostatečně hodnotná, no právě proto, to je ta výzva potkat se se svými emocemi, se svými vlastními pocity. Uzdravit své sebevědomí, svou sebehodnotu. Naučit se přijímat. Nechat se vyživovat a být v tom se sebou spokojená. Tvořit pro svého muže zázemí, hnízdo, vytvořit podmínky pro to abych sytila i já svého muže svou ženskostí ho podpořila a dovolila mu, dovolila si, mu dát prostor pro jeho růst, rozšíření, expanzi, aby roztáhl křídla a letěl a já byla doma kotvou útočištěm. Víte na co si já doma hodně stěžuju? Že můj muž je pořád doma, že nikam nejezdí. Nebo velmi málo, zato já jsem stále někde v trapu. A čímpak to asi bude? Někdo doma musí dělat tu kotvu, to zázemí, že?
Petr Velechovský mi ve videu Cesta člověka dovnitř sebe, odpověděl na spoustu otázek: nepř. Proč jsem ambiciózní a proč mám sklony k akčnosti. Dostala jsem odpověď, proč se takto chovám. Moji rodiče očekávali, že se narodím jako chlapeček, ale nestalo se tak, narodila se holčička. Přesto byli nadšení a zahrnovali mě láskou, ovšem program byl zaset. Což nevadí, prozřela jsem a vnímám, že mi v tom není až tak dobře. Že je třeba udělat změnu, vyladit se jinak, nově, přepólovat se. Vědomě samu sebe změnit.
A do toho mě oslovila Agáta Thotová, že by se mnou ráda udělala rozhovor do jejího pořadu AgaFlow - Agata's TalkShow. Divila jsem se proč a o čem si chce se mnou povídat? Její odpověď mě překvapila. O tvé nové cestě? Nechápala jsem, jak se mohla o mé nové cestě dozvědět? To mi neprozradila. Ale rozhovor si můžete poslechnou zde: Agata talks to Jolana Novotná
Takže jak dlouhá bude ta pauza? Nevím, půl roku, rok, nebo víc? Nechci si dávat žádné ohraničení. Dozrála jsem do stavu, kdy se stahuji do své rodiny. Je to cesta dovnitř. Přišlo mi velké AHA. Proč já to vlastně všechno dělám? Kam směřuju? Co se tu mám naučit? A tak tu cestu jdu. Udivím jaká bude, jak se mi na ní bude líbit.
Zpráva po 3 měsících: Už tři měsíce jsem doma, lituju?