úvod blog Co mi poradila Ivana Vostárková a co jí o mě řekl můj hlas?

Co mi poradila Ivana Vostárková a co jí o mě řekl můj hlas?

Ivana Vostárková pozná po hlase jak na tom ten, který člověk je, co v sobě skrývá, před ní se neschováš, hlas řekne všechno, i to nás učila, naslouchat. S tím jsem na kurz šla, že nemá cenu nic před ní hrát. Ale byla to výzva…

„Zajímavé bylo i to, jak jsem se na kurz dostala. Kurz byl vyprodaný, byla jsem asi padesátá náhradnice. Přesto jsem nějak podvědomě tušila, že se na kurz dostanu, ale bylo mi ze sebe samé dobře, že k tomu tušení se nepřidala urputnost, nátlak, ale že to zůstalo v klidu, v míru, v takovém odevzdání se proudu dění. A stalo se.“

Na konci nám Ivana nabídla, že kdo chce, tak mu řekne na čem má víc zapracovat. Jasně, že jsem chtěla. Jsem celá v očekávání co mi tak o mě ještě prozradí, co bych o sobě nevěděla, protože já už toho o sobě vím fakt dost, a zprvu jsem dost čučela, co všechno ve mně je. Hoooodně jsem se divila. Je-ži-ši i tyhle strachy, tohohle se bojím, tohle ve mně žije? To snad ne? To není možný! To ne? Ale jóoo, je to možný. Některý vlastnosti jsem se styděla i sama před sebou odhalit, natož je říct nahlas, ale vylezly na světlo boží, tak asi jo, jsou mojí součástí. Přiznání si jich, přijetí jich mi pomohlo, pomáhá se sama se sebou seznamovat. Víte co je divný, možná to taky znáte, že když odhalím něco v sobě, tak přijmu to, přestanu se sama na tuto svou vlastnost, nebo tuto svou podosobnost zlobit, tak ji rozpoznávám i u jiných, ale už mě to na nich tak nerozčiluje.

Prostě je toho hodně co už o sobě ví, ale jsem stále zvědavá, co tam mám ještě dál. Byla jsem připravena snad na všechno, ale to co mi řekla, mě dostalo: Ty toho znáš hodně, máš velké znalosti, tobě chybí prožívání… Já čekám, co ještě mi řekne, a ona nic, jen tohle? Tohle je blbost, mě chybí prožívání? Mě, která prožívám kde co. Bolest, pláč, smích, radost, smutek, nostalgie, strach, odvaha to je u mě na denním pořádku, střídá se to u mě ještě rychlejc než počasí na Sněžce. Tak ona mi řekne, že neprožívám. To mě teda podrž, jak jako bych měla prožívat ještě víc, to snad už ani nejde.

Loučím se s ostatními, odcházím v mrákotách z kurzu, hlava mi to nebere. Nechápu, nerozumím a hlavně nesouhlasím. Z hlavy mi to nejde ještě druhý den, ale už se něco změnilo. Odešla uraženost. Když se totiž ve mně vyřádily všechny ty nesouhlasy a argumentace, že já prožívám dost, že už snad ani víc nemůžu, co ona může vědět o tom, jak moc já prožívám, tak mi konečně začalo svítat. Začala jsem chápat, co tím Ivana myslela, a dokonce jsem ji i dala za pravdu.

Ona měla na mysli další úroveň prožívání. Prožívání mluvy, řeči, každého slova, aby každé mé slovo bylo plné, plné mě, mého smyslu, abych cítila každé své slovo, které říkám, abych cítila obsah každého slova, které říkám, které vypouštím z pusy. Abych probudila tu autenticitu a vložila ji do každého slova, které jde ze mě ven. Abych každou hlásku spojila se svým rytmem a abych cítila co je za tím.

Co je za tím i když řeknu jen: „Jdu nakoupit.“ Nejsou to jen 2 plochá, prázdná slova, ale je to příběh. JDU (cítit co je pro mě za slovem JDU, já jdu, cítím, jak jdu dopředu, jak se cítím, když jdu, cítit to že jdu, a třeba i jakým konkrétním směrem…) NAKOUPIT (slovo pro mě je spojené s významem doplnit, dosytit, dopřát si, ukojit potřeby, zaplnit prázdno, cítit ten význam když ho vyslovuju….) Je to příběh, můj příběh. Každý máme za slovy jiný příběh, pro každého je v tom jiný význam. To se mi spojilo s Bukvicí, slovanským písmem. Obrázkové písmo, za každým obrázkem je příběh a ten je schován do obrázku (symbolu).

Nevím jistě, zda měla zrovna Ivana na mysli tohle, ale to je jedno, já to takhle pochopila a v tom si rozšířila obzor prožívání, je to pro mě další úroveň prožívání. Děkuju, že jsi mě Ivano tak popíchla, děkuju, že jsem si to prožila a že jsem zase o něco víc pochopila. Děkuju

Ale úplně nejlepší na tom je, že je to v takové lehkosti, nenucenosti, je v tom spontaneita, a o tu mi jde, už mě nebaví být komisní, důležitá, distingovaná, ale baví mě být uvolněně spontánní. Sice mám teď soustu dalších témat ke věnovaní, ale je to cesta. Děkuju

Dech a Hlas, Ivana Vostárková - našla jsem rytmus svého těla a naučila se podle něj hrát

Nechte se obohatit: Přehled kurzů