Včera keramický kroužek. Připravím občerstvení pro kolegyně, mám ty narozeniny, tak upeču makovec a udělám humus. Vláďa se ptá: a co pro mě? Dobrá upeču 2 placky.
Piškotový korpus bude základ pro obě a pak až finále obměním, ať to je jednoduchý. Super. Žloutky se krásně našlehaly, z bílků krásně pevný sníh. V největší míse co mám, pomalu smíchávám vyšlehané žloutky se sněhem a i tak je to na hranici přetečení.
Užívám si pomalé míchání, obdivuju se, že jsem tak šikovná, jak mi to pěkně jde, jsem v dokonalém meditačním stavu, neklesá to, neteče to ven, prostě blaženost. Když jsem se dokochala vším co ve mě běželo a hmota je krásně propojená, tak polovinu naleju na plech, stále se rozplývám, jak piškotové těsto krásně drží tvar, ovoce navrch nasypu až těsně, než to dám do trouby, ať mi to neklesne.
Do druhé půlky přidám mák, a aby to nebylo suchý tak ještě zakysanku. Hmmm to bude dobrota. Naleju do pekáče, chválím si to, jak je to taky krásně načechraný. První pekáč ještě posypu mraženým rybízem, třešněmi a borůvkami. Je to táák krásny, sliny se mi sbíhají a šup s tím do trouby.
Paráda, než se placky upečou, umeju nádobí. Otočím se a…. krve by se ve mně nedořezal. Šok! Na chvíli se mi snad i zastavilo srdce. Miska ve které jsem vážila mouku, je stále plná. To znamená, že mouka není v plackách, co jsou v troubě. Cože? Co teď? Rychlostí světla mi v hlavě běží scénáře, jak to zachránit. Vyndat a dopřimíchat? Vyhodit a udělat nové? Moc práce, znovu vymazat plechy, atd… Napadne mě, že mamka peče roládu, kde je v celé jen jedna lžíce mouky, tak by to snad nemělo tak vadit. Ne? Dívám se do trouby, sleduju, jak se plackám daří. Pohled na průběh pečení mě uklidňuje. Zvedají se pěkně, to zase jo. Nechám to dopéct. Uvidíme.
Po upečení je ochutnávám. Makovec je výborný, je lehký, nadýchaný jen trochu nízký. Ta s ovocem je, no jak bych řekla, taková jiná. Uvažuju jak ji zrecykluju, v co ji přeměním, nebo jak vylepším. Je to pečené ovoce s nějakou hmotou. Ale Vláďa je skvělý, snědl ji skoro na posezení a chválil si ji, jen říkal: je taková na lžičku a připadá mi, ale je dobrá. Za mě, je to hrdina.
Za to humus, tak se vydařil na první dobrou, takový výborný se mi ještě nepovedl, tak paráda.
Kolegyním na keramice jsem story s moukou vypravovala. Nasmály jsme se a navíc jsme si pochutnaly, makovec byl super.
Ovšem na keramice se obzvlášť dařilo, vytočila jsem v e l i k o u mísu a v y s o k o u vázu.
A navíc jsem od kolegyň dostala krásnou kytku. Děkuju
Co víc si můžu přát. Nádhera.
Ps: proč mám tu čepici? Protože mám rýmu :-).