Píše se rok 2018 a já od syna dostala k vánocům dárkový poukaz na individuální lekci ve snowboardování. Cože? Proč? Nebylo to moje přání.
Chvíli na ten poukaz nevěřícně koukám, snažím se nevypadat tak překvapeně, ale asi mi to moc dobře nejde. Syn povídá. Stále mluvíš o tom, že tě lyžáky tlačí a že ty snowboardové boty vypadají jak bačkůrky. Že kvůli těmhle bačkůrkám by ses snad i naučila na snowboardu. Tak to tady máš.
Ano, tohle jsem říkala. Ale fakt jsem to nemyslela vážně. Jenže syn to uchopil a zhmotnil. A abych v tom nebyla sama, tak se přidal i on, pak i manžel řekl, že by to zkusil a nakonec se přidala i snacha. U nás v rodině na snowboardu jezdila jedině dcera. Co z toho plyne? Dávej si bacha co si přeješ, najde se někdo kdo ti to splní a ty se pak nestačíš divit...
Předesílám, že na lyžích jezdím od mala a dovolím si říct, že na nich umím. Jízda na nich je už pro mě pohodička. Tak uvidíme jak moc to na snowboardu bude jiné.
Přišel den D. 12. 1. 2019 na svahu v Černém dole jsme společně byli zasvěceni. Ne že bychom se za 2 h idividuálky na něm nenaučili, ale získali jsme jakýs taký základ a zkušenost. Docela mě to i na tom mírném svahu bavilo. Bylo to takové vzrušující. Ale za ty 2h jsem byla vyřízená, unavená a taky trochu potlučená. Mnohokrát jsem spadla na zadek nebo hodila tygra. Ale nějakým způsobem mě to chytlo. Vlastně mnohem víc to chytlo manžela, tomu to šlo líp něž mě. A přitom na lyžích jsem byla lepší já.
Ovšem tohle byl začátek. Teď teprve přišlo to prověření. Jezdit pravidelně na hory a zkoušet to a trénovat.
- Ve svých 50 letech jsem se učila na snowboardu, a světe div se ono to nešlo hladce. Ono to byla dřina. Učení na něm byl pro mě sebepoznávací a transformační proces. Poznala jsem sebe samu v jiném světle. Doposud bych o sobě neřekla, že jsem líná, pohodlná, zkostnatělá....
Kolikrát já spadla, natloukla si, hodila tygra až jsem si vyrazila dech. Kolikrát jsem opravdu brečela bolestí, brečela vzteky a sebelítostí. Stokrát jsem měla chuť s tím praštit, jezdila jsem se strachem z dalšího pádu, z dalšího úrazu, strach, strach, strach....
- Učení prostě bolelo, mysl říkala: vyprdni se na to, to není sport pro tebe, zlatý lyže, na nich ti to jde, proč se tady trápíš. Jiná část ve mě říkala, ale přeci nejsi taková bábovka, jo aha ty jsi líná se učit novým věcem, aha ty jsi pěkně pohodlná, když by ti to šlo hladce, tak bys to dělala, viď. Jo, dělala.
Takový rozhovory jsem v sobě měla. Ale byla jsem k sobě upřímná. Ale přeci nejsem taková lemra, které když něco nejde hladce, tak to vzdá.
Brečela jsem nad sebou. Radši jsem jezdila sama, chtěla jsem mít čas se svým vztekem a sebelítostí vypořádávat rovnou na místě.
Pomalými krůčky jsem se nakonec jezdit naučila. Jenže sotva jsem se něm naučila, tak přišla pauza na 2 sezóny. A tak když sem se na něj po pauze postavila znovu, tak se znovu strachy vybavily. Jestli jsem to nezapomněla a jestli tím vším budu procházet znovu. První jízda byla šílená, ale každou další to bylo lepší a lepší. Naštěstí. Uf, uf, uf....
Doposud jsem jezdila jen v Čechách a do zahraničí jsem si brala lyže. To jsem se stále ještě bála. Ale jednou to přijít muselo. A stalo se tak v roce 2021. Sebrala jsem odvahu a vzala si snowboard do Itálie, do Livigna. Livigno - naše nejoblíbenější místo na lyže a teď i snowboard. Jezdíme sem už asi 10 let. Sice si říkáme, že neradi jezdíme na stejná místa, ale Livigno je výjimka, která porušuje pravidlo.
Tady se mi stala jedna zajímavá a hlavně zásadní věc pro můj život. Hlavní roli v ní hrál snowboard, lépe řečeno snouwbordování. Cítím to v kostech ještě dnes. Byl to silný zážitek ač trval asi 5 minut. Některé životní lekce nemusí trvat dlouho a přesto se vryjou do každé buňky v těle a je přepsáno. Jako zrovna tahle situace.
Poprvé jsem vyrazila do Livigna na snowboardu, ale ještě jsem se bála. Byla jsem v začátcích. První sjezd hrůza, strach, opatrnost, tělo zaťaté, nohy vyklepané, několikrát se mi cestou stalo, že se mi zasekla hrana a já si natloukla.
Jak já s láskou a smutkem vzpomínala na lyže. Jak jsem si to tady vždycky užívala a teď tohle. Zkazila jsem si celou dovolenou. Tohle nemůžu zvládnout. Je první den a já toho mám plný zuby. Brečím, opravdu reálně na svahu brečím. Ostatní si to tady užívají a já jsem ve stresu a naštvaná.
Brečím vzteky i z neštěstí. Lituju se i zlobím se najednou. Stydím se před ostatními za svou slabost. Ostatním říkám, nechte mě tady samotnou. Jezděte si jak chcete, nečekejte na mě. Sejdeme se na kafi. Protože já potřebuju být se svým neštěstím sama.
Další sjezd stále ve stejném režimu, stres, tělo v napětí, myšlenky urputně soustředěné: hlavně ať nespadnu, hlavně ať se mi nic nestane. Jsem naplněná strachem z pádu, ze zranění a z bolesti.
Sedám na lanovku a najednou mi dojde. Co to dělám? Co se ve mě děje? Stres, napětí, strach.... Aha? Já zameřuju veškerou pozornost na strach! Čemu dávám pozornost to posiluju. Takže co? Co mi pomůže! Co by mi pomohlo? Důvěra. Odpověď přiletěla jako blesk.
- Důvěra ve své nohy.
- Důvěra, že mě svah podrží.
- Důvěra, že to půjde.
- Důvěra, že to zvládnu.
Důvěra že to dobře dopadne, že nespadnu. Jak se cítím když mám důvěru. Okamžitě jsem začala v těle vnímat ten rozdíl. Když cítím důvěru, cítím se rapidně líp, jsem klidnější, uvolněnější.
Ano, tohle mi pomůže. Zaměřovat pozornost na důvěru. Tohle se událo za jednu jízdu lanovkou nahoru. A následný sjezd už byl v tomto duchu. Opravdu poctivě, urputně jsem držela pozornost na důvěru. Celou cestu dolů jsem si opakovala: nohy mě bezpečně drží, jsou šikovný, mají sílu, klidně dýchám, a teď se opřu do pat a teď do špiček. Dýchám nádech, výdech, věřím svým nohám... Nebylo to jako mávnutím proutku, vkrádaly se tam pochyby, myšlenky utíkaly, ale fakt jsem se ovládla a okamžitě si začala v duchu opakovat: nohy drží, teď do pat, teď do špiček, klidný nádech, klidný výdech.
A tohle platí úplně ve všem. Kam zaměřujeme pozornost, to se posiluje. Takže co chci posilovat? Já důvěru, ne strach. Co chcete posilovat vy?
Naučit se v 50 na snowboardu byla výzva. A mě to prověřilo řádně.
Ale já jezdím a užívám si to, jsem šťastná. Stálo mi to za to. Snowboard mi ukázal mě v jiném světle. Prověřil a vlastně prověřuje sílu přítomného okamžiku. Jízda na něm je pro mě absolutní přítomností v dané setině vteřiny na tady a teď. Na přítomnost ve svém těle, ve svých nohách, v terénu, svahu. Vnímat tu souhrnu svalů s terénem, adaptaci, flexibilitu, rovnováhu...
Je to pro mě důkaz, že tělo je ochotné ke změně a k učení, že jen hlava do toho kafrá a svádí k pohodlnosti se do novinek pouštět.
A tak to je ve všem. Věřím, že lze tělo, svaly naučit novým kouskům. Takže padá pořekadlo: Starého psa novým kouskům nenaučíš. Naučíš!
Pohyb s láskou a úsměvem nejen v tělocvičně....
Joli
- Pravidelná živá vysílání Pohyb-IN-ky, ve kterých dávám další rady pro pohodu nejen těla. Vysílání jsou ZDARMA. Registrace: ZDE
Buďte se mnou v živém kontaktu:
Sledujte můj YouTube a dejte ODEBÍRAT pravidelně vysílám a dělím se o rady, typy, návody i inspirace... ZDE
Přidejte se do FB skupiny: Pohybotéka | Smysluplná chůze | Pánevní dno | Břicho v celku | Dech ... ZDE
Jmenuji se Jolana Novotná – pohybová specialistka, zaměřuji se na DECH, funkční pánevní dno, scelování diastázy a chůzi. Kurz Smysluplné chůze propojuje všechny mé specializace, protože chůze je pro každého člověka nejuniverzálnější pohyb. Vytvořila jsem Pohybotéku, což je video knihovna všech mých online kurzů a lekcí pro zdraví celého těla. Jsem lektorka ve škole pánevního dna Renaty Sahani, absolventka švýcarského pedagogicko-pohybového konceptu Spiraldynamik® Basic LEHRGANG BASIC, lektorka dechové školy Oxygen Advantage®.
Jinak jsem obyčejná žena, která má nespočet talentů a zálib. Od zájmu o zdraví svého těla až po točení na hrnčířském kruhu, zahradničení, cestování. Nepovažuji se za sportovkyni, ale za milovnici funkčního pohybu. Žiju heslem „MÁM SE SKVĚLE VE SVÉM TĚLE“ a „Lépe cvičit než operovat".
Více o mě www.jolananovotna.cz, www.pohyboteka.cz - zde najdete i celou řadu dárků ZDARMA, vyzvedněte si je.