Jsem žena, vedu kurzy pánevního dna, zdravých živých nohou, scelování břišní stěny, zajímá mě slovanství, odpočívám v přírodě, prací s hlínou ať už na zahrádce nebo u točířského kruhu, vyšívám, háčkuji, tvořím.
Baví mě vnímat sebe, rozumět sobě, souvislostem, propojování těla s duší, s citem, s cítěním, vnímáním, prozíráním, mužsko-ženské vztahy, polarita, soulad, lad, vyváženost, propojenost, spolupráce, mír, usmíření, vyladění, sladění, podpora.
A z toho všeho spojení vyšel obraz, vyšívaný obraz.
Zprvu to měl být obraz, který budu s sebou nosit na kurzy pánevního dna, kde bude na ženy a na mě působit a bude nám usnadňovat se sama se sebou spojovat. Ale …. Je to jinak, dopředu nedohlédnu, k čemu bude určen po dokončení. Ale to nevadí, to mi vůbec nekazilo radost z tvorby, i kdyby totiž nebyl k „ničemu“ tak mě pro radost určitě. J
Přišlo nutkání vyšívat, ale něco většího, ne jen malé náramky, cítím, že se mi chce vyšít nějaký větší obraz, a tak se mrknu na internet na nějakou inspiraci, protože tam vždycky najdu něco hezkého. Inspirací spousta, ale nic co by mě chytlo za srdce a řekla si: Jo to je on, ten vyšiju! Nic co by mě chytlo. Ale potřeba byla naléhavá. Přitahuje mě slovanství, slovanská výšivka, slovanské symboly. Tak co by se mi tak chtělo vyšívat? Nějaký ženský obraz. Nějaký, který bude pro podporu mě, ale i dalších žen, aby podporoval naše zdraví, uzdravování, aby vyjadřoval co v nás je, dával nás do souladu a už to jelo, vzala jsem pastelky a čtverečkovaný papír a začala jsem kreslit. Barvy byly jasné hned, nosná bude modrá a její odstíny. Modrá je ženská barva.
Začnu od středu, ve středu bude ženské lůno, protože v něm je jeho síla. Probuzená, živá, šťavnatá, cítivá ženská pánevní oblast je zdrojem, cestou ke zdraví. Nakreslila jsem symbol ženského lůna, do kterého jsem uložila symbol nesoucí zdraví ženy – Slavec. A ten bude tmavě modrý, temný, aby bylo navázáno spojení s hlubinou, tmou, kde se skrývají největší poklady a zprávy, které mají co říct a vést nás k uzdravení, to bylo jasné hned a lůno bude světle modré, aby to nebylo zase až tak vážné a těžké, aby to šlo s hravostí, radostí, snadností a lehkostí, aby se ženě do toho chtělo jít. A hned mi bylo veselo, už jsem viděla ty hlubiny, které se vynořují na povrch, a ženské lůno je s lehkostí vynáší napovrch do těla, do vědomí, přijímá je, zpracovává, přeměňuje, rozpouští, osvobozuje, usmiřuje a nové vyzařuje ven do těla i světa. A jak mi tohle všechno v hlavě běží, napadne mě, že k tomu, aby to bylo takhle snadné, potřebuje žena podporu, sílu, důvěru, víru a ač zprvu měl být obraz především v modrých barvách, tak na řadu přišla červená – ochrana, podpora, pro pocit bezpečí.
Protože žena je jako voda, tělo je také z většinové části tekuté – voda, krev, lymfa… voda plyne, omývá, proudí, ladí i hladí. Tak okolo lůna bude symbol vody, který bude snoubit dvě barvy, modrou ženskou temnou a červenou mužskou ochranou.
Kreslení končí, vím, že to není celé, jasný celek nemám, o to větší chuť mám do realizace a tak nečekám až mi bude všechno jasné a uvidím celek, jdu rovnou vyšívat, a protože to má být obraz, tak největší rám, který doma mám se mi zdá vyhovující a tak podle něj ustřihnu rozměr látky, na kterou budu vyšívat. Ta je také od začátku jasná, bude režná, obyčejná, nebělená jako přiznaná žena bez příkras a vylepšování. Vyšívám a užívám si tu radost, to poselství. Mazlím se s každým píchnutím jehly do látky, s každým křížkem, který přibyde a začíná tvořit zřetelný obraz. Všechny křížky vysívám stejným směrem a na obraze není jediný uzlík, všechny začátky i ukončení se prolínají, navazují na sebe, jedna barva s druhou. Vše spolu kamarádí.
Během vyšívání mi přichází další pokračování. V každé ženě žije spousta dalších žen, podosobností, ale říkejme jim klidně emoce nebo nálady, rozpoložení, cykličnost, archetypy, prostě jak chcete, přeci se známe, že? Někdy jsme vášnivé milenky, někdy roztomilé holčičky, někdy nepříjemné potvory, někdy jsme nešťastné, mrzuté, protivné, smutné, vzteklé, unavené, někdy milé, laskavé, přívětivé, pečující, sladkost a láska sama. Je jich v nás spousta a někdy se střídají jak aprílové počasí, ale každá je důležitá, stejně důležitá, i když některé bychom raději neměly. Proto okolo lůna je 16 další lůn žen.
Ale cesta je o nich vědět, všechny znát, všechny vítat, všechny mít stejně ráda, ctít je a vzájemně je seznámit, být s nimi v souladu, lásce, míru a plynutí. A aby toto přijetí všech těch našich nálad a vlastností bylo co nejjednodušší, tak mají proměnnou modrou barvu od světloulinké po tmavě modrou. Opět je obtéká voda, která je znovu ve dvojí barvě modré i červené, aby to plynulo jako voda v řece a i každá řeka má různé úseky, někdy vypadá, jako když stojí, někdy svižně profrčí, někdy je široká až už se zdá, že to ani není řeka a někdy je úzká. Voda, řeka, plynulost, proplouvání, propojování, omývání, noření, vymývání, prolínání.
Toto vše je uvnitř těla, jehož symbol je čtverec. Aby vše bylo vyvážené, tak jsem vše propočítávala, obzvlášť u těla, aby mělo dostatečně silné stěny, ale aby zároveň bylo i prostupné, otevřené, které to všechno dění uvnitř unese, snese, ochrání, vymezí, ale i pustí, propustí, září a vyzařuje. Vyváženost mezi silnou oporou, ochranou a propustností, prostupností. Tělo jako chrám bezpečí má barvu červenou, ve které opět proudí voda, řeka žena, míza a proto je tato voda tmavě modrá.
Po vyšití těla, najednou přisel pocit ještě většího klidu, uspořádání, kochám se vyšitým dílem, i když zatím polotovarem, a najednou mi přišlo, že by přeci jen bylo hezké dát barvy našim náladám, rozpoložením, našim podosobnostem. Výběr barev i to, které budou vedle sebe, jsem nechala na intuici. 16 pestrých barev žen. Každá barva má své vyzařování, ale to nechám na vaší fantazii.
A najednou má obraz jiný náboj, ty barvy do něj vnesly jiné vnímání a přinesly další náměty co dál přidat. Rohy volaly po symbolech Bohyň. A tak jsem se pustila do výběru. 4 rohy 4 místa 4 Bohyně. O Moraně jsem vůbec nepochybovala, ta byla jasná a i umístění v levém dolním rohu bylo bez diskuze. Morana ta mě volala hodně silně, a chtěla být vyšita co nejdřív, tak také byla, jednoduchý motiv v černé barvě. A pak teprve přišlo další zvažování a čekání, která další se o své místo v obraze přihlásí. Postupně přicházely Živa a Lada, které si svá místa také vybraly, ale pravý dolní roh stále zůstával prázdný. Květ kapradí na sebe nechal čekat. Ze začátku mi není úplně jasné, proč mě ten symbol přesně přitáhl, protože nepatří do kategorie bohyň jako takových, ale intuice už jiné alternativy nechtěla a tak jsem Květ kapradí zařadila mezi Božstvo.
Sedím, dívám se na obraz, říkám si je hotov, ale nějak ten pocit dokončení nepřichází, jakoby to ještě něco chtělo. Záři, žena září, vyzařuje, prozařuje, to vše co má v sobě. Chce to Hvězdu Boha Roda, která bude prozařovat celé tělo, bude vyzařovat z lůna ze Slavce a bude prozařovat celé tělo i skrz něho ven. Žena vyléčila sebe, přijala svou temnotu, své ukrývané vlastnosti a může zářit vyzařovat svou zkušenost z procesu uzdravování a tím prosvětlovat okolí. Uzdravovat jen tím, že je přítomna, že už ví, že už se zná, že už se vyzná, že je.
Barva byla jasná, zlatá, žena bude vyzařovat zlatou barvu. Nejprve jsem vypočítávala rozměry jednotlivých paprsků Hvězdy Boha Roda, aby mi vyšly skrz čtverec (tělo). Začala jsem vyšívat spirálovitě od středu po konečné paprsky. Nejprve střed – lůno ženy, pak prostor kde jsou barevné podosobnosti a pak jednotlivé cípy a špičky skrz tělo.
Sedím, kochám se dokončeným dílem, ale opět nepřišel pocit dokončení, ještě něco by to chtělo, ještě to není hotové. Z těla vyzařují paprsky Hvězdy Boha Roda, působí to na mě krásně, uklidňujícně, mocně a pokorně, ale ještě něco tomu chybí. Cítím, že to tělo je nějaké hranaté a ploché, že tomu tělu něco chybí. Ženské tělo chce být nepravidelné, oblé i ostré zároveň. Chtělo by to srdce. Dookola vyšít srdíčka s korunkou na vršku, to bude ono. Z těla bude vyzařovat láska na všechny strany. Žena je láska. Rozpočítala jsem srdce a vyšila je dookola těla. A zdá se, že hlavní obraz je hotov. Už to ani jinak nejde, protože už není kam rozpínat, protože na začátku jsem vymezila prostor, dala rozměr, jak bude obraz veliký. Dala jsem mu hranice. A to je jako s ženou, že potřebuje cítit hranice, jinak by se rozpínala, rozlévala do nekonečna a v tom nekonečnu by se ztratila. Hranice nám ženám dodávají bezpečí, uklidňují nás, uvolňují nás, víme, že uvnitř těch hranic se může pustit, rozpustit se a stále bude mít nějakou formu a neztratíme se.
Dívám se a kochám se obrazem. Ano hlavní námět obrazu je hotový, je krásný, je vyzařující to co jsem před rokem započala. I když se během roku jeho představa vyvíjela a přidávala a přidávala, tak teď cítím, že je hotov.
Je čas přistoupit k vyšití a vytvoření základny, dolního lemu, podstaty. Zprvu, ještě než byl obraz hotový, tak jsem měla jasnou představu, že to vše bude na řůžích, jako že má žena na růžích ustláno. Růže je pro mě také symbol ženství, a také ten obraz hezky zjemní, ale po dokončení mi ty růže k němu nešly, to chce něco jiného. No, ale co? Symbol lípy a dubu? Jako usmíření ženské a mužské poloviny v nás? Ani to mi nepřišlo to pravé. Nespěchala jsem, nechala jsem nápady přicházet a hledala inspirace jak vyšít to a nebo tamto. A najednou mi přišel pod nos obrázek nekončícího pruhu žen. Ano to bude ono, nekončící pruh žen, které jsou spojené, mají plodnost pod sukní, mají už i své potomky (děti, díla, projekty, záměry) už umí, ví co a jak se tvoří, a tvoří, dávají čas a prostor k tvorbě, rozdávají radost, hojnost, lásku, jsou napojené, propojené, spojené, prosvětlené a zároveň ukotvené, odvážné, stojí pevně spojené se Zemí, jsou zakořeněné, nebojí se cítit svýma nohama, stát v hlíně, cítit zemi, půdu pod nohama, umí jí naslouchat, rozumí jí, rozumí Životu, který ctí, nabírá do sebe, nechává ho v sobě zrát, vynáší ho ze sebe na povrch, dovoluje mu v sobě růst, podporuje ho, živí, sytí, opečovává. Zná hranice, ví, kdy je třeba co pustit, vypustit. Používá srdce i mysl a tvoří podle nich. Tvoří podle toho co načte ze země, podle toho co cítí ve svém těle, co jejím tělem prochází už k tomu má zkušenosti, už sama sebe zná, rozumí si, vidí, že každý žena je jiná a že to je dobře. Vidí pestrost, rozmanitost a vidí v ní výhodu, vidí, cítí, ctí, naslouchá, poslouchá, žije.
A to je to co vidíte dole na obraze. Začíná to zemí, podstatou. Ta zem je rozdělená na vrstvy. Nejprve černá, temná, hluboká, sem tam zrnko zlaté, jako symbol světla a možností vycházet na povrch. Další vrstva je červená, tvořivá, realizovatelná, jako část, která dává důvěru, ochranu a tím ochotu vynášet na povrch zprávy z největší černé temnoty pro jejich otevření, pochopení, zpracování, uzdravování, přijetí, omilostnění. Poslední vrstva Země je zlatá, která vše co bylo vyzvednuto z černé vrstvy, prošlo červenou uzdravovací vrstvou a tím se dostalo do světla, ucelí a završí. Z neviditelného prošlo do viditelného se vším obsahem, s každou zkušeností, která nese vděčnost za celou cestu, cely proces ať už byl jakýkoli. Všechny vrstvy v sobě nesou zlatá světýlka, jako symbol ochoty a připravenosti. Také všechny vrstvy propojuje modrý symbol vody, životodárné žíly, tekutiny, nerostné bohatství…
Do této Země jsou zakořeněné Ženy. Každá zvlášť po svém a přitom společně cítí Zemi svýma nohama, svým lůnem. Ženy jsou spojeny, propojeny, zakořeněny rozšiřujícími sukněmi, které samy o sobě nesou klikatý symbol vody. Každý Žena má pod sukní v sobě celý vesmír, dítě, ať už myšleno jako fyzické dítě, nebo nějaký nápad. Každá Žena má pod sukní hojnost, která je propojená se zlatou zemskou vrstvou a přechází její hojnost do jejího lůna a prozařuje jí, stoupá vzhůru jejím tělem, břichem, srdcem, prsy, krkem, ústy, očima, myslí i koronou. Tryská z jejích rukou, z její hlavy a skrz královskou korunu se spojuje se srdcem, které je tělem vyzařováno a tak běží koloběh. Pod sukní každá Žena nosí spoustu zpráv, pod její sukní vzniká, roste, tvoří se Život, nebo co je k Životu určeno. TO něco má světle modrou barvu, která symbolizuje lehkost, snadnost, hravost. TO něco zraje v prozářeném zlatém prostředí a je v červeném ochranném bezpečí ženského těla. Má dostatek času pro zrání. Jakmile přijde jeho čas vyjít na Svět, snadno se tak stane. Přichází na svět vědomé dítě, které je bezstarostné, naplněné láskou, důvěrou, odvahou, touhou vyvíjet se, učit, poznávat. Tyto vědomé děti mají už celé tělo naplněné zlatem a v jejich v břiše je červená sebedůvěra, která má zlaté jádro.
Nakonec přišlo řešení jak obraz zakončit, protože sice byl rozměr, hranice dány, tak příběh se rozšiřoval a aby to pěkně vycházelo, bylo v souladu, bylo potřeba počítat, rozpočítávat a upravovat a srdíčka když měla svou královskou korunu, tak jsem prostor využila téměř až do kraje a nebylo možné ho už zaobroubit. Ale ukončení to chtělo, nakonec mi přišlo jako nejlepší husté obkroužkování, které vypadají jako zlaté paprsky, které obraz ukončují, ale nechávají ho otevřený dalším děním. Tak jako je i sám Život.
Každá Žena v sobě nese tento stejný obraz a přitom jiný, unikátní, tak jako Žena sama.
Bylo zajímavé, že ač jsou všechny symboly jednoduché na vyšití, tak mi vyšívání stejně trvalo dlouho. Stávalo se, že mě jednotlivé témata spojená s určitými symboly nepouštěly vyšívat dál. Chtělo to čas, aby se v lůně ženy usadily, ve mně usadily. I mnou procházel proces, odehrávaly se různě situace, prožívání, zpracování, a pak jsem opět mohla vyšívat dál.
A kde všude se mnou obraz byl? Kde všude jsem ho vyšívala? Co jsem během jeho tvorby zažila, uskutečnila? To by bylo na další dlouhý článek, tak zatím alespoň ve zkratce.
Vymalovala jsem chodbu slovanskými symboly, a i chodba nese příběh. Projel se mnou Rumunsko křížem krážem, kde jsem se potkala u jezera na louce s medvědicí s medvíďaty, blesk rozštípl strom kousek od místa, kde jsme zrovna byli, třísky za stromu lítaly několik metrů do okola – přivezla jsem si pár domů a manžel mi z jednoho většího kusu vyrobil nůž na máslo a z dalších šperky. Projel se mnou Transsibiřskou magistrálu, kde bylo zážitků také požehnaně. Byl se mnou lyžovat v Rakousku, natočila jsem on line program s mojí sestrou. Přišlo ukončení provozu místa kde jsem léta vedla kurzy, což mě přimělo k rozhýbání se a v hledání nových vhodnějších prostor. Vyšila jsem k obrazu náramek a dala ho mojí mamince k vánocům. Poprvé Štědrý večer s mými rodiči. Zavedla jsem nový kurz pro sebe Loona dance, začala jsem se učit jezdit na snowboardu, lyžování v Itálii, koupili jsme si šamanské bubny, oslavila jsem svých 50 let a to řádně, byla jsem na mnoha posvátných místech v české, rumunské i ruské zemi, sjela jsem řeku Sázavu, Orlici a Ploučnici, udělala jsem rozhodnutí přiznat barvu vlasů a šediny, ušila si další boty, navštívila geografický střed české republiky, projela jsem Korsiku. A to není vše. Jsou to jen hesla, ale všude tam se mnou vyšívání bylo a vyšívala jsem tam kousek příběhu. Toto vše je se do obrazu samozřejmě také promítlo. Kdybych chtěla, bylo by to asi na knihu, ale myslím, že zatím to takto stačí.
Mějte se skvěle ve svém těle. S heslem: Vedení srdcem a konání s rozumem.
Další články o obraze zde:
Význam symbolů a barev na obraze Celistvé zdraví ženy
Klikni - Chci záložku do knihy s tímto obrazem.
