Chcete se mě zeptat, jak jsem se měla na horách. Jak jsem si užila lyžování? Co odpovím? Ze zvyku by to bylo: Parádně, ale bylo by to upřímné? Mé 4 dny lyžování v Rakousku = každý den jiné školení.
Vyrazili jsme na hory. Tak jako obvykle zahajujeme lyžařskou sezónu už v listopadu. Jezdíme přes týden ne o víkendu, na svazích je málo lidí a svahy jsou skvěle upravené. Léta, koupání a sluníčka jsme si užili do sytosti a tak volají další vodní hrátky tentokrát v jiném skupenství vody – sníh. Hurá, těším se.
Přijedeme do místa, cestou je nádherné počasí, které slibuje báječnou lyžovačku umocněné tím, že vidíme i v údolích pocukrováno a vršky hor hezky zasněžené. Jedeme kolem jezera Zell am see, napadne mě, to by bylo parádní se v něm smočit. To jsme ještě nezkusili, sděluji svůj nápad Vláďovi, nebrání se, ale navrhuje, že po nějaké lyžovačce tam vyrazíme. Říkám si, to je taková paráda, nemít limity v tom, že do jezera v zimě se chodí koupat jen otužilci. Protože za něj se nepovažuji. Předpověď na následující den je příznivá, polojasno, v dalších dnech hlásí chumelení, ale to je daleko, počasí se na horách mění rychle.
První den – pondělí, celá natěšená na tu nádheru, vstáváme brzy, uděláme rozhodnutí, že koupíme permice jen na 2 dny a pak uvidíme a v plné výbavě vyrážíme k lanovce. AHA? Co se děje? Cože? Fronty? Cože plná parkoviště? To jsme tady ještě nezažili. Spousta lyžařů, stojíme frontu, než se dostaneme do lanovky, uklidňujeme se, že to je jen dole, než nás vyvezou nahoru a tam se to rozprchne. Jsme nahoře. AHA? U vlaků i lanovek opět fronty, jaké jsme tu ještě nezažili. Hmmm, vyjedeme ještě výš, nu což, letos to je nějak jinak. A to jsme ještě netušili jak pravdivé to je po celou dobu pobytu.
Vystojíme frontu, vyjedeme na kopec a už cestou se divíme, je sotva hodina od otevření sjezdovek a ty terény vypadají nějak rozrytě? AHA? Třeba zdání klame. Neklame. Nahrnutý sníh, spousta lidí se valí společně s námi dolů. Jedu opatrně jak prvnička, přeci jen tuto sezónu stojím na lyžích poprvé. Dojedeme dolů a říkáme si, tohle ne, blbý, moc lidí, vysoký sníh, jedeme na jinou sjezdovku. Ještě, že je ten areál tak velký. Sjedeme jinam, sjezdovka taky nic moc, u lanovky si říkáme, jedeme výš, tam to vloni bylo bezva. Cože? Lanovka nejezdí. Stojíme 20 minut a stále nic, snowborďáci se balí a odcházejí nahoru pěšky. AHA? Asi po půl hodině vyjíždíme nahoru. Jedeme jinam. Jedeme nahoru na vršky. Nasedáme na lanovku a v mezistanici nás vysadí. Z důvodu větru vršky zavřeli, stáhly všechny kabiny, ale ani kotváče nejezdí. Prostě se nahoru nemůže. Jezdí jen poma. Neztrácím naději ani optimizmus, nějakou hezkou sjezdovku kde si zalyžujeme, tady určitě najdeme. Jdeme na pomu, vyzkoušíme to. Lidí mraky, boxing jako v Čechách. Asi po 1,5 h padne rozhodnutí, jdeme na kafe. Počkáme, třeba se vítr zklidní a vršky otevřou. Stále jsme v dobré náladě a naděje s natěšením v nás přetrvávají.
A taky ano. Po pauze na kafe a zákusku se vracíme na sjezdovky a opravdu vršky jsou zase otevřené a my se na ty vrchní sjezdovky konečně dostali. A tam to bylo super. Zalyžovali jsme si báječně. Den končí, uspokojení a bolavé nohy v nás. Těším se do sauny na relax.
Poučení? Neztrácej naději, netlač na pilu, dej si pauzu a počkej, zkoušej nové cesty, nic nemusí být jako dřív, nepočítej s tím, že vše bude stejné, dívej se na to, co se ti líbí, přemýšlej, jak si v každém okamžiku můžu daný čas zpříjemnit a bylo mi v něm dobře.
Druhý den – úterý, opravdu chumelí, už chumelilo i v noci. Ale nahoře to může být jinak, permice stejně už máme, tak jedeme nahoru, bereme na vršky i obyčejné boty na přezutí. Říkáme si, třeba přestane sněžit a vysvitne slunce, tak když nebude super lyžovačka, tak se tam aspoň třeba projdeme. Jsme nahoře. Lidí jen o trošku míň, lyžuje se o sto šest. Rovnou vyjedeme nahoru na vršky, nenecháváme nic náhodě, chumelí, přes noc napadlo 20cm sněhu, který je neupravený, sjíždíme dolů, není to vůbec parádní zážitek, ve sněhu nevidíme lyže. Usoudíme, že se máme natolik rádi, že nemusíme lyžovat za každou cenu i když máme zaplacenou permici 50 euro, to mi chvíli v hlavě běželo, ale opravdu ji necháš nevyužitou? Nechám. Mám se ráda, mám ráda lyžování na upravených sjezdovkách a kvůli investovaným penězům do permice se nebudu trápit na sjezdovkách a trpět u každého sjezdu, jen proto, že mám zaplaceno. Po rychlém uvědomění toho všeho jsme zuli přaskáče a obuli se do bot a vyrazili navštívit muzeum na vršku. Chumelí, viditelnost malá. Dolů jedeme lanovkou, nebudu se trápit na sjezdovkách. V poledne jsme dole, takže jsme si to sjeli jen jednou. Jsem se sebou spokojená, vyšla jsem si vstříc a opuštění potřeby využít zaplacené permice bylo snadné. Svoboda je krásná. Zajeli jsme do nádherného automobilového muzea Oldtimer v Kaprunu, pokochala jsem se vánočními inspiracemi v jednom obchodě. Nakonec to byl moc hezký den.
Poučení: Peníze jsou dobrým sluhou, ale ne pánem. Mám se ráda víc než investované peníze. Děkuji
Na třetí den – středu, hlásí ještě větší chumelení. Po včerejší zkušenosti už víme, že mají pravdu. Na kopec nejedeme. Jsme rádi, že jsme si koupili permici jen na 2 dny, protože na čtvrtek hlásí už zase hezky, tak to si ještě před odjezdem zalyžujeme. Vláďa má nápad, půjdeme se dnes smočit do Zell am see, zajdeme na nákup, a pak zajedeme do wellnesu Tauren spa.
Venku chumelí, ale je to hodně mokré, na zemi z toho je taková naše známá břečka. Sbalíme se na ponoření se do Zell am see, no ale najednou cítím jak se mi nechce, jak mnou začínají proudit obavy z noření, strach jestli to není moc studené, jestli u toho nebudu moc trpět, prostě ztrácím odvahu do té vody vlízt. Sbalím se, nasednu do auta a svěřím se se svými strachy Vláďovi, ten se začne smát. Ani se nedivím, já se sama sobě taky směju, protože to byl můj nápad, moje odvaha, která zpunktovala tuto výpravu k ponoření do jezera Zel lam see a teď z toho couvu. Všímám si, že mám zvyk – nevzdat. Když jsem to navrhla, tak to musím udělat, vstoupit do toho. Cestou k jezeru se brodíme sněhovým marastem a stále padá další mokrý sníh, počasí je pochmurné. Přicházíme k jezeru a ohromí mě jeho velikost, ne že bych ho před tím nikdy neviděla, ale dnes mi přijde obrovské až děsivé. Vůbec se mě do něj nechce, ale přeci je to můj nápad, tak bych měla, neměla bych z toho couvat. Najdeme i místo kde se pohodlně dá vejít do vody. Stojíme u vody a ptám se? Chce se ti do něj? Vláďa odpoví, nechce. Jsem trochu zklamaná, čekala jsem, že řekne když už jsme tady, tak se tam smočím. Protože už v autě věděl, že mě se do vody nechce. Myslela jsem si, že ho vyfotím jak se koupe v zasněženém Zell am see a ono ne. Ale rychle si uvědomím jak je skvělej, že když se mu nechce, tak o tom dlouho nepřemýšlí, prostě se mu nechce a neudělá to. Respektuje se. Je mi v tom velkou inspirací. I když mě v tom někdy štve, protože si občas myslím, že by mohl být akčnější. Ale to je můj problém, ne jeho. Uvědomila jsem si, že v tom je jeho síla, cítí se, ví na co má, co se mu chce. Že já se občas přeceňuju a přepínám a to není dobře. Děkuju.
Takže si smočíme v jezeře jen ruce, voda je fakt ledová, až mě ruce trnou, o to víc si nedovedu představit, že bych do ní vlezla celá. Jedeme do spa. Dobrá volba. I když jsem dostala reference, že když se mi líbí v Laa, tak tady nebudu až tak spokojená, ale vůbec ne, byla jsem ze spa nadšená. Bylo to boží, sanování, ochlazovací bazének, chození ve sněhu, ležení s výhledem na zasněžená venkovní lehátka, prostě boží relax. Užívám si všeho naplno. Zaplavila mě vlna obrovské vděčnosti, za to jak krásný život žiju, za to, že si vycházím vstříc, za to, že se nenechám ovládat starými zvyky, za to, že se snadno přizpůsobuju a užívám si i jinak než bylo původně v plánu, že nelpím na tom, co je obvyklé. Protože původní záměr byl – jedeme na 4 dny lyžovat a jsme tu třetí den a lyžovali jsme zatím jen jeden den. Děkuju
Poučení: VDĚČNOST - Vláďovi za to, že mi ukazuje, že není nutné dostát tomu, co jsem si řekla, když se mi nechce. – uvolnění se do jiného způsobu užívání, přijmutí, že není špatného počasí, stačí si jen změnit program.
Na čtvrtý den – čtvrtek, hlásí opět hezky. Budeme lyžovat. Jsme odpočatí, zrelaxovaní ze spa, napadl sníh, v noci už nechumelilo, takže sjezdovky budou báječně upravené. Ráno nemůžeme dospat, jak se těšíme, že si ten poslední den božsky zalyžujeme. Vypravíme se a vyrážíme zavčasu na svah. Cesta je nádherná, krásně svítí slunce, opírá se do svahů, kochám se výhledy, které ve mě ještě víc probouzí těšení se z dnešního lyžování. Jsme na místě ještě před otevřením sjezdovek, ale kasy jsou už otevřené. Všude spousta lyžařů, závodníků (to je tu každoročně, spousta závodních týmů, kteří zde trénují) nic nás nepřekvapuje, je ještě brzy. Ale paní na kase nám nechce prodat permici. AHA? Prý lavinové nebezpečí, takže zatím se neprodává.
Tak to jsme tady ještě nezažili, vlastně ještě nikde jsme to nezažili. V 9h budou další zprávy. Takže všichni tam čekáme, postáváme, skibusy vozí další a další lyžaře, čekáme. Stále se kochám, jak na vršky svítí sluníčko, v duchu se mi přehrává film o báječném lyžování. A protože, nikdo nahoru nejezdí, tak nebudou ani sjezdovky rozježděné, to bude taková paráda. Procházím se dookola, pročítám cedule, na které jsem dřív neměla čas, zjistila jsem, že dostat se na vršky trvá 50 minut, ani mi to nepřišlo, když 4x přesedáme. Zjišťuji, že dnes je tu spousta Slováků, najeli závodní týmy ze Slovenska, protože do teď tu žádní nebyli, jen Poláci, tak se se Slováky dám do řeči. Ptám se, jakou mají zkušenost s takovou situací. Pánové trenéři mi svěřili: No víte, my sem jezdíme už hodně dlouho a jsme tu během sezóny často, ale tohle jsme ještě nezažili, takže nevíme. Ale ani se nedivíme, včera jsme nahoře byli a lyžovali jsme po kolena ve sněhu, během dne napadlo metr nového sněhu, takže se není čemu divit. Ale už několikrát jsme slyšeli ránu, že je odstřelují. Hmmm, tak to je zajímavé. Novinka i pro ně.
Je 9 h a padá rozhodnutí pro dnešek šlus, lyžování nebude, vleky zůstanou stát, lyžovat se nebude. C O Ž E ? Nemůžu to pobrat. Vždyť je tak krásný den, tolik nádherného sněhu, budou parádní sjezdovky, já jsem tak krásně odpočatá, nohy mě nebolí, teď 2 dny odpočívám, prostě se mi s tím nechce smířit. Jsem jak v mrákotách a do toho se mě Vláďa ptá, navrhuje řešení na dnešní program, ale já nejsem schopná vůbec uvažovat. Nemůžu se s tím smířit. Ptám se já, a kde se tu jinde dá ještě lyžovat. Prý v Mittersillu to je 20 min cesty, no tak jedeme tam. Ne? Neváháme a jdeme do auta, v autě zjišťuji, že v areálu Mittersill jezdí všehu všudy 2 vleky a jen 1 sjezdovka. Rozumově vyhodnotíme, že to nemá cenu, protože na možnost jiného lyžování v nejbližším okolí se ptalo spousta dalších lidí. Takže to tam bude pěkný masakr. Tak co tedy? Dnešek je odpískán. Co my? Půjdeme znovu do spa? Pojedeme domů? Nemůžu se rozhodnout, pocitově se mi už do spa nechce, bylo to tam nádherné, ale jsem zrelaxovaná, jsem natěšená na akci, na lyžování, takže mě představa odpočívání nebere. Nechám to na Vláďovi, navrhuje, jedeme domů. Dobrá, přijímám jeho rozhodnutí a podle toho konám.
Přijedeme na byt, převlíknout se z lyžařského, udělat svačiny, sbalit se, nezdržovat se přeci jen je už 10 h a cesta je dlouhá. Aniž bych si to uvědomila, chovám se jako robot. Až v autě si uvědomím, že stále v sobě cítím napětí, takovou nespokojenost. Je to z toho, že jsem se těšila na lyžování a ještě pořád jsem nepřehodila, nepřijala, nesmířila se s tím, že dnes se prostě nelyžuje, i když je boží slunečný, bezvětrný den. Cestou si háčkuju, čtu, kochám se nádhernými výhledy na zasněženou krajinu, fotím, ale není to v takové radosti a pohodě, jako když jsme jeli sem. Během cesty cítím, že se mi dělá opar na rtu. AHA? Copak, copak? Proč? Mám čas nad tím rozjímat, ale nepřijdu na nic. Nedaří se mě to pustit, uvolnit se. Zkouším kde jaké své vyzkoušené metody, už to dokonce vypadá, že zabrali, že už ani ten opar necítím, že by se rozjel, ale domněnka je milná, náznak zduření, který mi vždycky signalizuje opar je tu stále, to poznávám, když se místa dotknu tak to bolí.
Jsme doma, připadám si v pohodě, cesta byla v pohodě, ale je divné, že se necítím šťastná, nemám v sobě takový hezký pocit, a když se podívám zpět, tak bych neřekla, že dovolená byla vydařená a to je divný, protože ještě včera jsem byla blažená a chválila si, jak si nádherně žijeme, jak snadno dokážu pustit zajeté zvyky a přeladit se a užívat si i tak. Divné, ale proč? Padá na mě i nezvykle brzy únava, je 20:30 h a já jdu spát. V posteli si přehrávám dnešní den, chci najít odpověď na moji nepohodu, chci najít řešení. Nenašla jsem, ale usnula jsem. Spala jsem celou noc krásně, probudila jsem se až nějak po 6 h ranní a ještě při probouzení aniž bych na něco myslela mi přišla odpověď, jen tak, z čista jasna: vážně, brala jsi to moc vážně, chce to lehkost, a najednou při té představě mi bylo krásně, ta představa mi splynula se včerejším zážitkem a ukázala mi cestu, přesto mezi úplným propojením stála bariéra, kterou jsem cítila, chybělo tomu projevení, propuštění toho zklamání. Jakmile jsem si sebe vybavila, jak jsem se cítila, po tom co jsem se dozvěděla, že dnes se lyžovat nebude, tak jsem spadla jakoby do transu, nešlo mi se s tím smířit. Ale proč? Protože jsem před tím byla tak natěšená, jako malé děcko jsem se těšila, také jsem se tak nádherně cítila, a najednou obrovský propad. A protože jsem byla v dětském rozpoložení blaženosti, hravosti, radosti, tak mi tam chybělo dětské projevení toho velkého neštěstí, když jsem se dozvěděla, že tuhle hračku nedostanu. Tohle z mého těla potřebuje jít ven, potřebuje být propuštěno projevením.
Hned po snídani jsem se zavřela do pokoje a znovu si vybavila tu situaci a prožila stav těšení se a pak té informace, že lyžování nebude, jak bych se jako dítě zachovala, když mi seberou hračku na kterou se tááák těším? Dupala bych, vztekala bych se, tak se do toho pustím, pustím se do vztekání, jsem tou malou holčičkou, která se vzteká, tluču rukama do země, křičím, ječím, dělám cokoli, co moje tělo uzná za vhodné, že bych jako dítě mohla udělat, cokoli. Pak se rozpláču lítostí, že jsem tu hračku nedostala a pak se vše utiší. Je hotovo, je propuštěno, projeveno, bariéra zbourána, je spojeno. Uvnitř mě panuje klid, mír, radost, spokojenost.
Dochází mi, proč se mi uděl opar, protože uvnitř mě bylo napětí, výbuch, který si hledal cestu ven, tělo vyhodnotilo, že to bude oparem. Protože jsem své zklamání na místě neprojevila. Ale to nevadí, ještě, že fungují ty přepisy. Že se dají věci napravit, vracet se k nim, ještě i dodatečně je poléčit aby se v těle neusazovaly a netropily hlouposti, jako jsou nemoci. Jasně, že jednodušší je to udělat rovnou na první dobrou, ale i tato forma je dobrá. Za to děkuji Clemensovi Kubymu, že mě to naučil. Přepisovat své příběhy. Jeho heslo: Nikdy není pozdě na šťastné dětství, je přesné.
Děkuji, že jste dočetli až sem a třeba to pro vás bude vodítko na řešení svých věcí. Máme jich každý spousty, protože život je pestrý.
Poučení pro mě: Uvědom si co se v tobě děje hned a projev to. Děkuji