6. 9. 2018 - čtvrtek, stále píšu nové texty na web a jsem už na hranici svých možností.
Šla jsem ven celá říčná z psaní furt nějakých textů, už jsem viděla světlo na konci tunelu, moje texty na web už budu mít hotové, ale do toho, když už jsem na hranici své ochoty sedět u počítače a furt myslet, pošle Renata 4 stránkový elaborát k vyplnění a vyzve mě zda se mi chce ať napíšu článek na blog Den pro dno o svých lekcích a další článek svoje zkušenosti o pánevním dně a to všechno do zítra.
Uuuuuuu, jasně, že se mi chce, ale teď, zrovna teď, jsem říčná, neeee, to neeeeeee. To není možný. Sama jsem už na hraně svých možností... S pocitem vzteku jsem se do toho pustila, ale za chvíli jsem přestala. Nemohla jsem, cloumalo to ve mě a nemohla jsem se soustředit. Šla jsem ven, sedla si na sluníčko, p o t ř e b u j u d ě l a t n ě c o j i n é h o. Chtělo se mi si číst. Vezmu knížku, už jsme dlouho nečetla, co píšu nemůžu číst a to čtení miluju a zrovna mám rozečtenou takovou krásnou Vladimír Kafka Minulost je mrtvá, život začal právě teď.
Přečtu první větu, ani nevím co píšou a došlo mi to. Čtení, potřeba si číst, je pro mě únik, přišel obraz z dětství, utíkám ke čtení od povinností, které jsou na mě navaleny, AHA. Knížku jsem odložila a věnovala se svému objevu. Neměla jsem u sebe počítač ani blok, tak jsem použila mobil a své seberozpoznávací pochody, programy jsem si namlouvala do záznamníku. Bylo to hooodně překvapující a pak přepisování, vizualizování a prožívání v novém stavu, je to prostě proces, proces života a poznání. Hodně se mi potom ulevilo. A z toho mám velikou radost ze jsem rozpoznal svůj starý program a přepsala ho, přetvořila. To je taková krása. Děkuji