Začetla jsem se do komentářů v jedné diskuzi nad diastázou. Nejprve mě to naštvalo, pak rozesmutnilo a nakonec mě to zvedlo, že jsem si řekla: dost v tomhle je potřeba udělat pořádek, vnést jasno a vzít selský rozum do hrsti, přestat spekulovat co lze a co ne. Někteří cvičení chválili, někteří nad ním lámali hůl, někteří varovali a většinou panovala skepse. Diskutující mluvili z vlastní zkušenosti nebo z toho co se doslechli, či popisovali různé domněnky, názory které získali z jiných diskuzí.
Chápu, že někteří máte své zkušenosti nebo mají zkušenosti vaši známí. Ale copak se natržený sval nezhojí, zlomená noha nesroste? Copak myslíte, že když si dáte na nohu sádru, že je to ta sádra, která vaši nohu uzdravila? Ne sádra jen vytvořila podmínky pro to, aby kost srostla rovně. Kost by srostla i bez ní. Takže dovedete si už aspoň představit, že by to mohlo být i jinak, že vám nabízená terapie na scelení nebyla ta pravá pro vás, že široké povědomí je jen úzce zaměřené na jeden detail a nebere v úvahu tělo jako celek. Že jste možná jen podlehli všeobecnému názoru, že to nejde.
A přitom je to docela jednoduché a vlastně ani ne tak náročné na čas. Stačí se zprvu jen poznat a pozorovat. Dát pozornost sobě během dne a všímat si svého těla a způsobů jakým se automaticky zapojují svaly v těle. Všimnout si: Jak se vaše tělo a svaly chovají během dne. Zůstaňme u diastázy a břicha. Jak vaše tělo, břicho dělá dýchání? Jak vaše břicho dělá zvedání dětí, těžkých tašek? Jak vaše břicho dělá smrkání, kašlání, vyměšování. Jak vaše břicho dělá sezení, chůzi, běh, fyzicky náročné práce? Jak vaše břicho reaguje na stres, naštvání, strach, vztek, radost, klid, pohodu? Ztvrdne vaše břicho? Znáte své tělo a jeho způsoby reakcí? Tak pokud ano, tak hurá. Máte první krok za sebou. Víte, znáte, a když víte, stále se ještě divíte, že máte diastázu? Že pokud přestanete „cvičit“ tak se to vrátí zpět a nebo se to ještě zhorší? No jasně, že ano. To je stejné, jako když nasadíte dietu, zhubnete, ale potom přestanete, tak co se stane? Aha? Už chápete? Cvičením se diastáza scelit NEDÁ. A to je pravda. No vlastně dá, ale pak už musíte cvičit a cvičit. Je to jako s tou dietou. Nefunguje natrvalo. Co, ale tedy funguje? Změna, proměna. A k tomu vede cesta sebepoznání a pak změna poznaného.
Pokud chcete pro sebe něco udělat, pusťte se do zkoumání. Vaše svaly mají spíš tendenci při zatínání nebo zpevňování se vyšpulovat, jako by vytlačovat z těla ven, nebo jsou jako beton a ani se nehnout? Nebo nejsou jako beton a necítíte v nich pohyb, tudíž v nich není život. Pokud ve vašich svalech není pohyb, není v nich ani život. Pokud sice pohyb je, ale vypuzujícím směrem, tak to také není ono. Možná si řeknete: Aha, tak když to nemá být směrem ven, tak by to mělo být směrem dovnitř, ale to je záludná změna. Mělo by to jít směrem k sobě, v souladu s hlubokým příčným břišním svalem, představte si svou diastázu jako otevřené zašupovací dveře a vy je chcete zavřít, vezmete jednu stranu a druhou a přitáhnete je k sobě. A o tom to je. Scelování je o tom, své břicho zavírat, ale tak aby v něm byl stále pohyb - život, nikoli beton. Přijde vám to logické? Ano, už slyším ty oponenty. Já jsem měla diastázu velikou a to už nejde spravit. Mě řekli, že se to už nespraví. Mě řekli, že to mám tak velké, že jiná cesta není. Zkoušela jsem cvičit i pod vedením fyzio a nic, nebo jen málo, tak co jsem měla dělat. Nemám čas, víte, co mám práce, musím to a to… Taky ty argumenty slyšíte? Můj argument je jeden: Ano máte pravdu. Pro vás řešení nemám.
A co když, že to jen tím, že jste nenašli toho pravého terapeuta? Tím nechci říct, že já jsem ta pravá pro každého a všech spásná, to si vůbec nedovoluji říct. Nejsem. Ale mám své cesty, způsoby, které všem, kteří mou metodu pochopili, přijali, dali jí čas, dali především sobě čas a sebepéči tak se zázrak stal. Stále a opakovaně nepoužívám slovo cvičit. Protože to je jen dílčí část. Cvičení je nedílnou součástí, ale spíš jako cesta k pochopení, zažití, zavnímání a oživení nových svalových spojení a nové svalové spolupráce. Rada na závěr, nevěřte nikomu, tím myslím ani mě. Používejte selský rozum, ptejte se, pokládejte otázky: Proč to nejde, a proč, a proč, ať vám terapeut vysvětluje, a pokud vám to není stále jasné, tak jděte jinam. A znovu se ptejte. Jo a pak taky něco dělejte, protože bez vás a vaší angažovanosti to opravdu nepůjde.
Zdraví Jolana
Chcete vědět víc? Příspěvky lidí, kteří mou cestou prošli.